Já tě za rok neuvidím… a ty mě neuslyšíš

 

  Úplně jinou atmosféru než jiné šachové turnaje mívá turnaj O šachového krále seniorů v Rychnově nad Kněžnou. Za šachovnicemi nelítostné boje. Nechybí hrstka léty ostře konturovaných choleriků  burcujících  ty klidné a vyrovnané k obraně až ze dna sil, nechybí fajnšmekři , kterým po prohře vadí úplně všechno a po výhře je Rychnovsko nejkrásnějším regionem světa. Konečně jsou tu zpravidla turisté, vyznavači Orlických hor „pro důchodce“.

  Je tu však také něco neopakovatelného, sotva popsatelného a nikde nevídaného. Při večerním setkání v country clubu mi kdosi sděluje, že neviděl svého soupeře od roku 62. A vzápětí trumf: tihle se neviděli padesát let – od choceňské juniorky. A přitom jsou to stejní kluci jako dřív. Někteří přes zákaz potají kouří na internátě, mnozí nedodržují večerku, protože to shledání se musí oslavit, někteří „dědci“ poukazují, že pětapadesátiletí mají k seniorovi ještě pět let, jsou tudíž junioři a nemají v Rychnově co dělat!

  A potom jsou tady chlapi, kterých je tu nejvíc, kteří sem jezdí pravidelně a mění se po večerech v imitátory výroků toho či onoho a všichni pak vědí koho či čeho a smíchem praskají hospůdky. I ty, které mají nonstop provoz.

  Pravda, jsou tu i smutnější příběhy. Některým zdraví už nedovolí trávit celý týden mimo domov. Ale i letos bylo v Rychnově hned třináct chlapů mezi sedmdesátkou a osmdesátkou a i oni si dokážou dělat legraci ze své částečné hluchoty, slepoty či sklerózy. „Já tě za rok neuvidím… a ty mě neuslyšíš,“ zaznělo cestou z hospůdky od dvou dědků, kteří ovšem mají legraci úplně ze všeho. Oba však tvrdí, že si chtějí zvýšit své ELO. Jiří Daniel